psát či nepsat?

 Když mi do e-mailu před pár lety přišla zpráva, že blog.cz se ruší, byla jsem v klidu. Sice jsem byla víc než čtrnáct lez zvyklá, že kdykoliv bylo potřeba, sedla jsem a zapsala co mě  tíží, ale využivala jsem svůj blog už tak málo, že jsem nabyla dojmu, že ho nepotřebuji. A pár let tomu tak skutečně možná bylo. Myslela jsem si že jsem si svůj život v hlavě srovnala a už není potřeba zahlcovat internet mými hloupými úvahami a křivdami. 

Ale jak čas plynul a jak to mývají všichni, někdy je člověk nahoře a jindy zase dole a mě začíná být čím dál víc jasné, že to prostě potřebuju. Bezhlavě ťukat do klávesnice a tím ze sebe dostat frustraci a pocity se kterými občas bojuji jak asi každý. Tolik  let se asi nedá vymazat a jak se zdá založila jsem si v tom jistý druh závislosti abych všechno lépe zvládala. 

Problém je, že po takové dlouhé pauze mám pocit, že to potřebuju, ale když zasednu ke klávesnici najednou nevím co psát. V hlavě prázdno. Sotva počítač vypnu a sejdu po schodech dolu, najednou bych byla schopná napsat slohovku o tom co mě trápí a tíží. 

Tak nevím.... vydržet a nepsat a třeba se to srovná? Nebo to prostě zkoušet a zase se do psaní svých pocitů dostanu ? 

školka

 V době kdy emočně nestabilní ženě ( čti mě ) , dopřeje život dítě, všechno se začne měnit. Po dítěti jsem prahla dlouho a když se zadařilo, bylo to neuvěřitelné. Plno různých emocí jak dobrých tak i těch špatných, se ve mě hromadilo. 

Nikdy není všechno jenom růžové, jsou tu i ty špatné dny. Člověk má pocit že né všechno zvládá jak by mělo být třeba. Jenomže tady to většinou nekončí tak špatně jako jindy. Můžete mít sebehorší den, ale stačí jeden jediný pohled na dítě, které vám leží v náručí a sledovat to jak na vás upře svá malá očka. Jak se jí pomalu úsměv rozlévá po tváři protože našla svou mamu a všechno špatné a zlé je zapomenuto. 

A najednou je to za mnou. Dvě děti. Najednou i to mladší opustilo hnízdo a vydalo se vstříc životu a povinnostem, které už na ně budou čekat celý život. A tím myslím školku. A když jsem se těšila že už trošku vypadnu z těch zajetých kolejích a malinko si oddechnu, tak jako by ve mě malá část umřela. Najednou své děti vídám jen dvě, někdy tři hodinky denně místo celého dna. Musela jsem si najít takovou práci kdy se u dětí prostřídáme s mužem takže, díky tomu s nimi nemohu být dlouho ve chvíli kdy dorazí ze školky domu. 

Všechno nám jde jako po másle. To je na tom to krásný, ale jinak mi začíná být zase mizerně. Jakoby se všechno vracelo do těch starých kolejích plných deprese a smutku. Jako by se nic nedařilo a všechno bylo zase špatně. 

Mně nevadí chodit do práce, jen mám problém vyrovnat se se vším okolo. Jako je práce, kde pořád dokola jenom poslouchám že uklízet je strašná práce. Děti vídám velmi zřídka. A s manželem jakoby jsme se úplně míjely a když už se náhodou sejdeme oba doma, jsme tak unavení že jeden z nás totálně odpadne. A já si nadávám za to, že tohle vnímám tak negativně, protože plno rodin to má stejně, možná i hůř. A zvládají to. Jenom já mám zase debilní pocity, které jsem myslela , že už se snad nevrátí. 

Nevím, nejspíš už je to prostě moje součást. Možná se moc řeším, možná nejsem dostatečně vděčná za to co mám a hledám jenom samé problémy. Možná když to nechám být a budu se snažit žít, samo se to ustálí  a bude to zase dobré. Problém je, že nechci aby to bylo dobré. Chci aby to bylo úžasný, skvělý a přesně takový jako to bylo těch posledních šest let.

Můj muž

 Nejsem si jistá jestli věřím na osud. Ale mám pocit, že můj muž, mi souzený byl. Že mi ho tam někdo nahoře seslal, protože věděl, že život s někým jiným bych nezvládla. A za to budu do smrti vděčná. Nebýt jeho, nemám život který jsem si vysnila už jako malá holka. Neměla bych dům, děti, psa a chuť žít. A ano, možná to teď zní dost naivně a hloupě a možná za pár let budu mluvit jinak. Něco se pokazí a my dva to nezvládneme a skončíme jako statistická většina a to rozvedení. Ale tohle, co teď píšu, cítím celých jedenáct let co jsme spolu. A nikdy jsem nezaváhala v otázce, jestli by existoval někdo lepší s kým bych se měla líp, protože nikdo takový neexistuje. 

Tenhle článek, je spíš o mém štěstí. Protože i když jsem si takový život přála, nikdy jsem nevěřila že někdo takový existuje. Ty maličkosti co pro mě i po těch letech dělá, jak mi pomáhá, co všechno jsme spolu zvládly. 

A věřte, taky mame své problémy a hádky, ale nic se nevyrovná pocitu a vědomí, že na nic nejsem sama. Že mám komu zavolat, když mám problém, nebo se jen prostě potřebuju svěřit. Že mám někoho kdo mě obejme a řekne, že jste na to dva a spolu všechno uvladneme. 

Můj muž je ten, který uzdravil mou bolavou duši. A za to mu nepřestanu být nikdy vděčná a teď bych ráda napsala, za co všechno vděčím svému muži : 

Uzdravil jsi mou duši

Díky tobě máme dvě krásné děti

Máme dům

Vždycky tu pro mě jsi

I když mám blbou náladu, nikdy to nemáš chuť vzdát

Ani jednou jsi za nás nepřestal bojovat

Nikdy ( aspoň o tom nevím) jsi o našem vztahu neměl pochybnosti

Dodavas mi sebedůvěru

Věříš mi

Často na nás myslíš a je to vidět v maličkostech, co pro nás děláš. 

Nikdy, i když bych si to občas zasloužila, nevykladas na veřejnosti mě chyby

Díky tobě mám pocit, že jsem kompletní 

A za tohle všechno bych ti měla každý den děkovat. Určitě je těch věci víc, snad je sem postupně dopisu a kdyby náhodou ne - miluju tě celým svým srdcem. Vděčím ti za všechno co v životě mam 

Mé mámě

Co musí dítě své matce udělat, aby ho úplně odstřihl a? Jistě, pár důvodů by se určitě našlo,ale moje situace do toho jistě nezapada. Nechápu, jak to mohla udělat, nechápu čím jsem se podle ní tak provinila. Ale díky tomu, mi otevřela oči, že to celý život bylo nahoru a dolů. A tak bych tenhle článek chtěla psát jako můj vzkaz pro ni, co bych ji tak chtěla říct, kdybych měla šanci. 

Ahoj mami, mrzí mě hromada věci co se stalo. Mrzí mě situace do které jsme se celá rodina dostaly, a především, mě mrzí , že evidentně nejsme natolik dospělé, abychom si o tom rozumně promluvily. 

To co se všechno stalo vnímám, jako obrovskou křivdu. Moje duše si to bere až příliš osobně a možná to je ten hlavní problém, proč nejsem schopná udělat ten první krok k nápravě. 

Především bych ti chtěla říct, jak to z mého pohledu všechno vidím a vnimam. Protože mi nepřijde fér, že můj bratr tu šanci dostal, že mohl říct všechno co měl na srdci a ty jsi ho ochotně poslouchala. Dokonce si dovolím říct, že to on ti vnukl plno myšlenek, které potom tohle celé rozhýbali. Nechci působit příliš teatrálně, ale nemůžu tomu uvěřit. Proč? Proč ti stačí jeho slovo a hned mu plně věříš? Proč si mě opustila kvůli takové maličkosti? Jak jsi mohla opustit i své dvě vnoučata?  I když ze všechno hlavně obviňují bratra, pravda je taková, že  máš svou hlavu a ty jsi se rozhodla, všechno od kývat a hodit mě přes palubu.

 

Nebudu to okecavat, když vím že na to stačí pár vět. Takže ne, nevěděla jsem o těch popelnicích. Ano, ještě jsem byla tak hloupá, že když jsem se to dozvěděla, zastával jsem se vás a tátovi jsem říkala, že se vám nedivím. Že to měl prostě říct. Ano, měly jsme slib, ze kdybych měla podezření, na podobnou boudu, dám ti vědět a to jsem taky dodržela.

Nebudu lhát, moje srdce se málem rozervalo na půl, když mi bratr volal a vyhrožoval mi po telefonu a křičel na mě plno věcí o kterých jsem si myslela, že jsou čistě mezi námi dvěma. A když mi řekl, že tě mám nechat na pokoji, myslela jsem si že ve vzteku jen křičí nějaké věci, nikdy by mě nenapadlo, že mi na to řekneš, že jsme stejně jezdili málo.  

Jsem naivní? Možná ano i po tak dlouhé době, někdy uvnitř doufám, že se to spraví. Ale ne z těch důvodů, které zjevně predpokladas. Ne kvůli mě, natolik mě tvá zrada bolí, že je možná lepší už žít bez sebe, ale kvůli dětem. Tvým vnoučatům. Co jim jednou budu vykládat? Mám jim říct pravdu? Mám to trochu odlehčit, abych v nich nezasela semínko nenávisti vůči tobě, které by pomalu klíčilo? Nebo snad úplně mlčet a dělat že nic nevím, nic nechápu a nechat na nich až dozraji určitého věku, aby se pokusili s tebou spojit? Když budou chtít. 

Je to už víc jak rok, co se mezi náma začalo vznášet dusno, které vyústilo v tohle. A víš co? Nebyl jediný vecer, kdy jsem před spaním myslela na nás, na tuhle situaci, jestli jsem se přece jenom něčeho nedopustila. Přemýšlela jsem proč a hlavně jestli ještě vůbec chci. A něco ti řeknu. S tatkem jste roli rodičů nezvládli. Pořád jsem všechno promýšlela ze všech stran, co tomu mohlo předcházet a co se všechno stalo a jak píšu. Být rodiči jste nezvládli ani jeden. A to z důvodu, který tu nechci rozepisovat. Ale sama moc dobře víš, jak to u nás doma vypadalo. A čím dál víc si uvědomují, že je mi bez tebe líp. Chybíš mi a asi vždycky budeš, ale moje duše není tak bolavá. Neustále se nemusím ohlížet, jestli všechno co dělám, dělám podle tvých představ. Jestli se ne dopouštíme nějakého přestupků. Prostě jestli dělám všechno správně. 

A tak ti chci poprat do života jen to nejlepší. Měj se krásné a prosím tě o jediné. Pokud mě děti někdy zazvoní u tvých dveří a ty se rozhodne pustit je do svého života. Nikdy jim neudelej to co mě....