Evidentně to zkusíme znovu, jinak a dospěleji ( haha )

 Jsem zklamaná. Zklamala mě má rodina, přátelé, ale hlavně jsem zklamala sama sebe. Myslela jsem si že za ty roky už mám víc kuráže a bez pubertálního deníčku nějaký ten pátek vydržím, že už mě jen tak něco nerozhází a že jsem daleko silnější. Mýlila jsem se. Rok a pul jsem to zvládla, nebo mám spíš říct, že jsem to přežívala? 

Ta naléhavá potřeba něco napsat a upustit tak trochu páry byla čím dál víc naléhavější. Mám pocit, že se zblázním, že se mi hlava rozskočí. Že my srdce exploduje a rozletí se po celém mém těle, až mě to nakonec zabije. Nebo, že se schoulím někde do rohu místnosti a budu si tam rvát vlasy tak dlouho, dokud nebudu plešatá a ze všech těch vlasu neudělám hnízdo, kde  si lehnu a utopím se v slzách. Jsem praštěná, už jenom tím co tu právě píšu. 

Asi je tohle něco jako moje terapie, abych ten život zvládla. Měla jsem pocit, že za těch čtrnáct let, kdy jsem měla blog.cz, už jsem se naučila sama se sebou pracovat. Takže když ohlásili, že končí, říkala jsem si, že to nevadí, proč by mělo? Stejně už jsem tam psala jednou za pul roku a  většinou to byl jen takový výkřik do tmy. Nejspíš jsem to ale potřebovala víc, než jsem si myslela. Nebo to byla jen hloupá shoda okolností a akorát se toho teď na mě sesypalo příliš mnoho. 

Ani nevím, kde začít? Jak bych chtěla aby to jednou vypadalo? Chci aby ty jednotlivé články trošku navazovaly, abych až se k tomu jednou vrátím, věděla o co jde? A nebo prostě ucítím potřebu tak něco prostě napíšu a bude to. Nebo tohle bude jediný článek, trošku se mi uleví a další rok na to tady nehrábnu? Nemám tušení! Možná to až příliš řeším. Dělám z toho vědu a přitom by možná stačilo psát o tom, co mi vadí, co mě štve, z čeho jsem smutná a až to ze sebe všechno dostanu bude mi lépe. 

Vlastně ani moc nechápu, proč to chci publikovat, ale mám vždycky pocit, že nění hotovo dokud to nezveřejním. Teprve potom, jakoby část mého strachu a zloby odpadla. Možná bych se měla jít  léčit. Momentálně si příjdu pošahanější než kdy dřív. Možná mám jenom poporodní depresi. Může se dostavit až po osmy měsících? Teda né dostavit, ale vyvrcholit? Ne, to taky znělo divně. Možná vyjít na povrch? Jo, to už zní lépe. 

Možná, to bude pro dnešek všechno, mám dvě malé děti a už čas na tenhle krátký článek, jsem si těžko ukrajovala. Ale budu muset na tom zapracovat a napsat všechno. Co bylo, co je a co možná bude. Evidentně to sama nikdy nezvládnu.