Když jsem se dozvěděla tvoji diagnózu, napadlo mě hned několik věcí. Jedna z těch nejpalčivějších bylo, že nevím co tu budu bez tebe dělat, hned na to jsem se pokárala, protože tohle ještě nic neznamená a ty tu můžeš být ještě dlouho. Tak proč mám pocit, že tohle je začátek konce?
Další věc, která mě napadla, že babička to tady bez tebe taky nezvládne. Jste na sebe tak hezky fixovaní, že si myslím, že pokud to dopadne jak nejhůř může, ona odejde za tebou a já přijdu o vás oba. Je to příliš sobecké? Myslet jen na to, že o vás možná už brzo přijdu a přitom bych se měla soustředit na vás a jak vám nejvíc pomoct?
A pak mě napadaly samé melancholické věci. Jako, že jsem si strašně přála aby jste dostaly šanci poznat mé děti a to se mi splnilo. Nejenom, že jste poznaly vy je, ale i oni dostaly šanci poznat vás, protože už jsou natolik staří, že si vás budou pamatovat. Že jste tady pro mě vždycky byly, že jste mě podporovali a věřili my. Ani nevíte jak moc to pro mě znamenalo a stále znamená.
Víš přála bych si vám říct tolik věcí a přitom vím, že nemůžu. Nezvládáte takové otevřené projevy citů, což jsem nikdy nepochopila, že zrovna vy dva, kteří jste mi daly tolik lásky, možná aniž by jste si to uvědomovali, nezvládáte když vám někdo chce říct pár hezkých věcí. A tak to napíšu aspoň sem.
Moji rodiče, nejsou a nebyly dobří rodiče, vím co si říkáš, ale je to tak. Mohla bych ti říct mraky důvodu, proč si to myslím, ale nemyslím si, že je to vhodné. Co jsem tím chtěla říct je, že i když to bylo často těžký, tak to že jste tu pro mě vždycky byly mi pomohlo víc, než by jsi si dokázal kdy představit. I když jsem neříkala, co všechno se dělo, to vědomí, že tu pro mě jste mě často zachránilo.
Ne jednou, ale hned několikrát jsem zaslechla ve vašem hlase pýchu, když jste o mě někomu vyprávěli a já jen díky vám zjistila, jaké to je když, je na vás někdo pyšný! Vždycky jsem pak doma večer potají plakala. Ale neboj, nebyly to slzy smutku, spíš naopak.
Ale ne všechny slzy byly šťastné a pamatuju na chvíle, kdy jsem plakala plná zoufalství a držela mě pouze myšlenka na vás dva. Na to, že mám aspoň někoho a dokud mě bude mít rád aspoň jeden člověk, tak to zvládnu.
Myslím, že jste si nikdy neuvědomovali, jak důležitou roli v mém životě hrajete. Nevím, jestli to bylo dobře, ale vím, že bez vás bych neměla nikoho. Bez vás bych neměla proč bojovat. Dokud jsem neměla děti a muže, byly jste jediní důležití lidé. Často se mě matka snažila přesvědčit že nejste tak dobří za jaké vás považuju. A nevím, jestli něco z těch detailů , kterými mě krmila, byly pravdivé, ale děsně je štvalo, že je mi nevěřím. I kdyby na nich byla kouska pravdy, ke mě jste se tak nikdy nechovaly.
Doufám, že já pro vás nikdy zklamáním nebyla. A pokud někdy ano, doufám že chápete, že to nebyl záměr a že bych pro vás udělala cokoliv. Moc vás oba miluju a dědo věřím, že ty to zvládneš. Jsi bojovník. Můj velikán a hrdina. A i kdyby došlo na nejhorší, budu se snažit být statečná, kvůli tobě!
Žádné komentáře:
Okomentovat